Aktualizace: Tubecat, když bude nová, Upíří GIGAromance jednou týdně.

Prosinec 2012

Upíří GIGAromance jde do boje 12

30. prosince 2012 v 10:25 | Sikar |  Upíří GIGAromance

Omlouvám se za neaktivitu. Přes svátky jsem byl mimo internet a pak se makalo na jiných věcech.

Upíři již celí natěšení, jak vytáhnou naplno proti Apokalypse, popíchli klišé ostruhami (měli jen od začátku, autor to pouze nezmínil, neb jste to měli pochopit sami) a jejich oř, který to nečekal, je shodil ze hřbetu.
Apokalypsa utrhla z nejbližší borovice jablko a vrhla ho přímo mezi kusadla oživlého klišé. To bylo natolik rozhozeno faktem, že si její protivnice neohlídala reálie, že ač jablko minulo (kdo si všimne další neohlídané reálie?), klišé se převalilo na záda, jako kdyby bylo zasaženo. A na to Apokalypsa čekala.
Nebe zčernalo a pak zase zbělalo. Protože se posléze nemohlo rozhodnout, řeklo si, že lepší bude nahodit vzor šachovnice.
Černé a bílé čtverce se míhaly oblohou a jako kdyby se smály všem stvořením na této zemi, která tancovala podle přání pitomého osudu, jenž na ně seslal něco tak děsivého jako Apokalypsu. Ta zrovna převrhla plato vajec a jediné nerozbité rozšlápla, jen aby ukázala svou moc. Ani vaječná skořápka nebyla schopna ublížit všehoschopné Apokalypse!
Klišé se zvedlo k dalšímu útoku a počalo proti nepříteli vrhat celé hrsti natrhané trávy.
"Cucyrilu, ňá to nějáko nebavákuje," zaznělo krajinou a dokonce i černobílá obloha se zděšeně nadechla. Úplně zapomněla na rozhodující závaží na misce vah celého světa. No, nebylo by to poprvé.
"Krvemilošu, té to vezmáš zpráva, já to vezmákuju zlévá a bode totok!"
Nikdo netušil, že GIGAlomanská (to je více než megalomanská) upíří síla může vyřešit i takovéto problémy. Ač na začátku Viřina Jorlová upírům řekla, že klišé může porazit jen klišé, nikomu z přítomných nedošlo, že i sama dvojice upírů je klišoidní jako zklížena kližka v klihovém guláši!
Porazit Apokalypsu, to chce velké odhodlání. Porazit mnohonohé klišé ze země klišé je také nutné, protože by mohlo ohrožovat celou tuto zemi, kam až slepice dohlédne.
Upíři potěžkali své kyje (utrhli si je z jednoho stromu tři kapitoly zpátky, pouze jsem to nenapsal, měli jste si všimnout sami) a uznali, že dnešní díl ještě nebude poslední, jak původně plánovali.

Indián Krátké Pírko - vánoční speciál

24. prosince 2012 v 10:09 | Sikar |  Indián Krátké Pírko
Nejprve jsem na tenhle speciál prostě zapomněl. A pak jsem si řekl, že rovnou počkám a vložím ho sem, až bude zase aktuální. Takže je tady.

Ozvučení:



Upíří GIGAromance jde do boje 11

22. prosince 2012 v 21:43 | Sikar |  Upíří GIGAromance
Vážení přátelé. Nemám příliš sil, jsem rád, že mohu odpočívat. Na Vánoční svátky zde nic nečekejte, budu mimo internetové vody. Žádný vánoční speciál ničeho, je mi líto. A také je mi líto, že díky únavě nejsem dvakrát moc schopen psát upíří mluvu, která je myslím tím jediným, kvůli čemu tuhle ptákovinu ještě čtete. Upíři teď tvoří jen takový vedlejší prvek, který se veze na vlně "příběhu".

Klišé se hnalo přískoky vpřed, a když dosáhlo útesu oddělujícího zbytek světa od země všech klišé, vyhouplo se jako prd vzhůru.
Nastal čas odplaty. Upíři, jedoucí na hřbetě fialově zeleného červa, v jehož popisu musí zaručeně být něco bijícího do očí a někdy i rozkroků, si mezitím vyrobili obrovskou spoustu provizorních zbraní, jimiž hodlali obřímu klišé pomáhat v boji.
"Jáho semákuju také vzrušeňáké! Jáho sá takajo volnáj!" řval do širého kraje Cucyril a mával kolem sebe zmuchlanou lapící páskou s přivázaným mikrofonem na konci. Střetu s touto podivností značně litoval nízko letící pelikán.
Apokalypsa již byla blízko. Během nepřítomnosti upírů rozkopala úhlednou hromádku psího trusu, strčila klacek do myší díry a kvedlala s ním, foukla jezevčíkovi do ucha a nakreslila jednomu politikovi na plakátu brýle.
Ano, milé děti, takové strašné věci dovede napáchat tak mocná věc jako Apokalypsa, když se upíři chvilku nedívají a nechají nezodpovědného autora, aby psal dál bez dohledu.
Klišé na všech svých sto pěti nohou (jedna lichá rezervní) naběhlo před onu temnou entitu a plivlo na ni nebývale mokrou slinu.
(Všichni pochopitelně ví, že správná Apokalypsa nemá ráda vodu, ať už v jakékoliv podobě. Dokonce i sušená voda v prášku jí vadí, jak zjistil slavný entitobiolog J.W.Mareček. Pokud vás zajímá více z jeho práce, jděte se ho optat do žaludku jednoho stínosaura, který ho před lety spolkl.)
Apokalypsa zabučela (ano, bučí, stejně jako krávy a lidé, co si myslí, že jak je to krátké, není to umění) a vystřelila proti klišé kouli ze zmuchlaných novin.
Již to vypadalo, že klišé podlehne.
Nepodlehlo.
Statečný Krvemiloš sáhl do kapsy a přímo proti papírové kouli hodil zápalku. Potom rychle vytáhl další zápalku, tou škrtnul a přesným hodem ji vyslal vpřed tak, aby zapálila zápalku první, protože jedině zapálená zápalka je v boji účinná.
Papírová koule byla zasažena plamínkem (ne, nehrál na bubínek) a jako krutý a nelítostný fireball sežehla Krvemilošovi obočí.
(Rada za zbytečně složité postupy si šla koupit společnou hrobku.)
Jak se bude dále souboj vyvíjet?

Indián Krátké Pírko 14

22. prosince 2012 v 10:25 | Sikar |  Indián Krátké Pírko
Velice děkuji Blog.cz za to, že změnili stránku, tím mi zmizela uložená hesla, já si své heslo nepamatoval, musel jsem dávat nové, mimochodem jsem vyčerpal počet pokusů za hodinu... Indián tu měl být před dvěma hodinami, ale mezitím jsem zdobil strom, takže mi to ani nepřišlo.


Indián Krátké Pírko 13

18. prosince 2012 v 18:55 | Sikar |  Indián Krátké Pírko
Titulka Blog.cz byla posledních pár hodin více než výmluvná.

Budiž indián.



Upíří GIGAromance jde do boje 10

16. prosince 2012 v 18:28 | Sikar |  Upíří GIGAromance
Předem tohoto dílu se omlouvám všem, které v jejich životě nějak zasáhla rakovina. Nemyslete si, patřím mezi vás, osoba mně velmi blízká zrovna prodělává léčebné procedury. To ale nic nebrání tomu zmínit to, co zmíním.

Ach nebohým upírům bylo takové smutno! Flaška žitné proti němu nepomáhala, klasy zlaté nepomáhaly a dokonce zklamala i elektronková terapie norních cest dýchacích (norní cesty nejsou to samé jako cesty horní, na to pozor). Upíři bloumali zemí všech odporných klišé a nevěděli, zda v porážce řádící Apokalypsy lépe pomůže dívka, jejíž chlapec trpí rakovinou (a ona se kvůli tomu začíná řezat) nebo eskadra barevných medvídků ovládající všechny odstíny a zástíny duhy.
Upíry to na tom světě prostě sralo.
Klišé kolem pochodovala v celých procesích a byla tak nudně fádní a stále stejná, že ani nebyla příliš bžunda na ně hleděti.
Pak to však spatřili! Jako jiskrná jiskra (ale fuj!) na hladině modroskvoucího se jezera proti nim vyrazilo klišé nad všechna klišé. Zajíždělo a vyjíždělo z vln lascivních jogurtů a razilo si cestu vpřed, jen aby potěšilo upíry a oblažilo je svou přítomností.
Klišé na sobě neslo obrovitý nápis hlásající celému světu: "Vzletné a rádoby umělecké popisy, čínící však čtenáře zmateným, a jen tak mimochodem, také vlastně pozbývající významu již po pár slovech."
Upíři byli z tohoto zjevení natolik paf, že bez hlesu kecli na zadek a čekali, kdy k nim zmíněné klišé dojede na vznešených závanech dychtivých školáků (žádná pedofilie, prosím) a usadí se před nimi, aby se mohli kochat jeho letmo vzletnou krásou a precizností zpracování jednotlivých šupinek překládaných kreditů brokátového šatu.
(Jelikož všichni usnuli, rádi zodpovíme, co to vlastně jsou norní cesty dýchací. Nory hrabou různá zvířata. A skrze nory dýchá planeta Země. Takže takzvané zelené plíce Země jsou vlastně jen nory, pokus zarostou mechem.)
Upíří nadšeně nasedli na klišé a lajdavými přískoky jen hnali vpřed řádící Apokalypse.
Protože jen blbost může zničit blbost.

Jedenáctero citronů podruhé

12. prosince 2012 v 20:25 | Sikar |  OT a jiné
Pokračujeme...

Malé doplnění k minulému článku k první otázce - hodně lidí (co kecám, hodně děvčat) říká, jak mělo dětský sen být právničkou. Řekněte mi, kdo v dětském věku pořádně chápe, co je takový právník zač, hmm?

Otázka pátá: Na jaký hudební nástroj byste chtěli umět hrát, bez ohledu na to, jestli si myslíte, že je to reálné, a proč zrovna tenhle? Pokud už na nějaký hrajete, jak jste si ho vybrali? A je to ten váš vysněný? Pokud jste hráli dřív a nechali jste toho, proč?
Odpověď: Když mi bylo pět, ve školce (mimochodem, jelikož jsem narozen v listopadu a navíc jsem byl v silném ročníku, šel jsem do školky i do čtvrté třídy, heč) se začalo šaškovat s kurzy hraní na flétnu. Já do nich nechodil. A věřte tomu nebo ne, to bylo nejblíž, co jsem se nějakému hraní muzicírování dostal.
Hraní na nástroj je z mého pohledu něco, co se blíží žolglování se zapálenými jedovatými škorpiony. Ať se snažím, jak se snažím, nedopadne to z mém případě dobře.
To jsem ale stále neodpověděl na otázku. Vysněný nástroj? Asi baskytara. Proč? Protože Steve Harris.
Ne, nehodlám se nikdy učit hrát. Fakt ne.

Otázka šestá: Všichni máte svůj specifický styl blogování a vzhled blogu. Jak jste došli zrovna k tomuhle stylu písmenek i designu? Z čeho jste vycházeli?
Odpověď: Vím já? Abych pravdu řekl, když po sobě čtu některé články na starém Chilliblogu, normálně se za sebe stydím. Mám pocit, že úroveň to začalo mít až ke konci. A v současné době se snažím neblogovat, protože titul "blogger" jsem odkopl jako psa a raději s ním už nechci mít nic společného. Jak jsem k tomu stylu přišel, nemám tušení. I když někteří tvrdí, že to mělo styl. Já jim moc nevěřím.
Jak jsem přišel ke vzhledu. Tento blog má vzhled prostý. Nahoře hlavní dvě věci, o nichž má být, barevné schéma zvolené víceméně náhodně (nějak se mi zrovna hodilo do krámu) a na pozadí prkna, aby se to alespoň trochu přiblížilo Chilliblogu, který všichni znali. Tam jsem dával na prkna všechno možné. Trofeje, osobní i jiné vtípky. To tady nedělám, protože ty věci stejně 90 % lidí nevidělo, neb mělo jiný monitor než já. Vycházel jsem z toho, jakým způsobem jsem si na střední škole vylepšoval rozvrh hodin. Žádný zdobný, co byl součástí krabice sušenek, ale pěkně z netu vytištěná tabulka. Nekreslil jsem do ní kvůli vzhledu, ale kvůli nudě.

Otázka sedmá: Představte si, že máte zaplacené všechny dluhy a účty a máte dost peněz na běžné výdaje (věnujte té představě chvilku a užijte si ji). Teď si přestavte, že jste vyhráli sto tisíc korun, ale pod podmínkou, že je musíte během 10 dnů utratit, zbylé peníze musíte vrátit, nemůžete je tedy uložit na účet nebo si je nechat na horší časy. Nemůžete je darovat, musíte za ně něco koupit. Za co je utratíte?
Odpověď: 1) Bych vybrakoval knihkupectví a antikvariáty ode všeho, co by mě nějak zajímalo.
2) By následovala nějaká jiná informační média a datové nosiče.
3) Nejspíš investice do nového počítače, případně jiného budoucího elektronického odpadu.
4) Zbytek by asi padnul na zásoby něčeho dobrého, co lze sníst a vypít.
Jo, bylo by fajn mít na stěně pověšený bat'leth, ale mám pocit, že vše, co potřebuji, mám a utrácet bych šel jen za věci, které bych opravdu využil. Sto tisíc zase není až tak moc, abych provedl rekontrukci bytu. A čas si koupit nelze.

Otázka osmá: Jaké jídlo byste si pro sebe objednali na soukromou oslavu (třeba i té výhry)? Proč zrovna tohle?
Humra obsypaného mořskými plody. Kdysi jsem na to v jedné restauraci čučel v jídelním lístku, stálo to 1200,- a já tyhle obludy prostě můžu.

Otázka devátá: Jakou práci nebo povinnost se stoprocentně pokusíte odložit na později, pokud to jen trochu jde?
Tu, která není nutná. Když je nutná, nervy mi nedovolí ji nechat ležet. Ve výsledku jsem nechutný workoholik, co neodkládá.

Otázka desátá: Jaký je váš smysl pro pořádek?
Sám mu stále nerozumím. Jsem schopen fungovat v na prvním pohled chaosu, o němž ale vím, kde co přesně je. A může to být klidně i v dost velkém binci. Rok 2011 se nesl v tomto duchu, prožil jsem ho v místnosti, kterou jsem tehdy takřka neuklízel.
Pak si ale půjčete nůžky a položte je o polici níž, než byly. Hned vám stojím za zády a vrčím.
Nemám rád chaotické lidi, kteří pro svoji nesystematičnost používají výmluvu "vytíženost". Nesnesu nemít v něčem přehled. Kdysi jsem byl schopen vytahat ze skříně videokazety a rovnat je podle tématu.
Dělám si seznamy, abych věděl co, jak a proč.
Na druhou stranu jsem nikdy nepotřeboval diář, protože si věci prostě pamatuji.
Zní to divně? Je.

Otázka jedenáctá: Ztroskotali jste sami na pustém ostrově. Je tam zdroj pitné vody, nějaké palmy a pár křovin, ryby, písek, pár šutrů a malá jeskyně, kde můžete spát. Jakou jednu jedinou věc byste si přáli zachránit nebo najít na ostrově?
Voda je fajn, rybí jím rád syrové, takže základní potřeby jsou v pohodě. Hádám, že volba "vysílačka, s níž přivolám pomoc" by nešla, tak volím jako tu JEDINOU věc veliký kontejner plný knih v pro mě srozumitelném jazyce a o dostatečné zajímavosti. Mám pocit, že bez těch bych dlouho nevydržel.

A teď pauzu.


Jedenáctero citronů poprvé

9. prosince 2012 v 12:08 | Sikar |  OT a jiné
Tak jsem si utrhl kousek času, abych se vrhl na následující výzvu, kterou mi hodila Cirrat.

Otázka první: Když jste byli malí (definici "malí" nechám na vás), napadlo vás někdy, že budete dělat to, co teď děláte (práci/školu nebo koníčky - nechám opět na vás)?
Odpověď: Ne. Když mi bylo pět až deset, všichni věděli, čím chtějí být. Jeden měl tátu policajta, co pro něj byl vzorem. Další měl strýčky automechaniky a chtěl jít v jejich šlépějích, ačkoliv dneska se zabývá výpočetní technikou, roboty a mimochodem je zrovna v CERNu. Já jsem to nevěděl. Když se mě optali, čím bych chtěl být, pokrčil jsem rameny a řekl, že nevím. Pak, když mi psycholog dal papír na to, že mám čmáravou ruku, mi všichni říkali, že mám být doktorem, protože ti všichni píšou hrozně (mimochodem, tahle několikaletá obsese doktory mi vybudovala vůči onomu povolání jistý odpor). Pak nevím proč mi bylo říkáno něco o právnících, ale upřímně, na to nemám žaludek.
No a kde jsem skončil? U práva. Omylem. Docela čerstvě jsem si v tomhle oboru zvedl kvalifikaci a v současné době jsem dost zmítán pocity, že jsem se zasekl u něčeho, co vlastně ani nechci dělat. Protože co chci dělat? Víte, já ani nevím.
Koníčky. Když se vrátím po práci domů, tak se snažím makat na psacím "vedlejšáku". Je to koníček a současně i práce, protože se na tom fakt snažím doslova a do písmene pracovat (a už jsem měl i honorář!). Nikomu nelezu do prdele, nesnažím se za každou cenu prodat pomocí hory keců a přesvědčování okolí, že jsem dobrý, protože jsem to já řekl. Makám. Brousím. Posílám na klíčová místa. A pak jen čekám, kdy se mi někdo ozve. A oni se ozývají v míře větší, než bych byl čekal. Zní to ještě jako koníček? Pro mě je. Všechno jiné už ani nenazývám koníčkem, ale formou odpočinku (nebo na ty koníčky prostě už nemám čas).
Jestli bych si to jako malý představil? Nevím. Naše rodina je banda knihomolů, ke čtení jsem byl vždy veden. A protože jsem si vždy rád vymýšlel příběhy, někdy od deseti mě chytlo, že až jednou budu mít počítač, zkusím něco napsat. Naivní představy, že v patnácti vydám první knihu, jsem poslal pod stůl a najel na současný styl. Jestli vydám knihu? Možná. Třeba. Zatím mi stačí, že si moje jméno a ksicht pamatuje pár důležitých lidí ve fandomu a utrousili mým směrem nějaké to pochvalné slovo. Svoje jméno buduji postupně, krok po kroku, nemusím mít vše přes noc. Nechci být rychlokvaška, která zazáří a pohasne.
Nemusíte nutně vydávat mraky knih. Hodně poměrně známých tváří vydalo třeba jen dvě tři, ale zato má sem tam někde povídku. A to mi i stačí. Mít čtenáře mezi lidmi, které je důležité zaujmout. Vyslechnout si od nich názor.
Představil bych si tohle tehdy v deseti? Asi ne.

Otázka druhá : Máte (nebo mívali jste) nějaký svůj oblíbený kus oblečení? Takový, ve kterém je vám prostě dobře? Je s ním spojená nějaká příhoda?
Odpověď: Já a oblečení. Hmm. Moje babička má někde fotku, na níž je mi asi šest a mám na sobě fialovou teplákovou soupravu s tehdy tak populárním (a úplně novým... stárnu) Jurským parkem. Což není ani historka, pouze něco, o čem bych byl nerad, kdybyste viděli.
Pak mám svůj báječný dlouhý kabát. Ne že bych ho nosil tak často, ale příjemný je, zvláště ve spojení s báječnými kanadami a dalšími důležitými kousky oblečení jako kalhoty za stovku z hrabáku (slušně vypadající) a košile vojenského střihu. A k tomu se vlastně historka pojí. Stala se v roce 2011 na Parconu v Chotěboři.
Já, Tinne a Ekyelka tak postáváme/posedáváme v malém hloučku a bavíme se. Loupnu okem napravo a co nevídím - Jana Rečková s foťákem v ruce a míří tím pekelným strojem přímo na mě. Blik.
Já: "Hej, to je špehování!"
Jana R.: "Já si vždycky na conech fotím exoty." (za to možná mohl i fakt, že jsem se během předešlé besedy nasáčkoval vedle ní a možná jsem se párkrát zachoval jako fanboy, co potkal svůj vzor, ale takové detaily si už nepamatuji)
Já: "No díky..."
Jana R. přišla blíže, ukázala na kabát a optala se: "Není to teplý?"
Docela zírala, když naše trojice propukla v smích. Pro vaši informaci, jedná se o kabát, jenž má vypadat jako ten, který nosí Jack Harkness ze seriálů Doctor Who a Torchwood. A o něm víme co? Že postava i herec je gay.

Otázka třetí: Co považujete ve vašem životě za nevysvětlitelné? Chtěli byste vůbec, aby se to někdy vysvětlilo, nebo naopak ne?
Odpověď: Pár let zpátky nás s Dáří zahnal v jedné botanické zahradě do altánku déšť. Tam jsme asi dvacet minut čekali s dalšími lidmi, než to přejde. Přešlo to, šli jsme dál.
Večer jí na mobil přišla audiozpráva, neví odkud. Pustila si ji a asi minutový záznam identifikovala jako část našeho rozhovoru v altánku.
Chci vysvětlení? Nevím. Ale nic si z toho nedělám a neřeším to. Ani tehdy, ani teď.

Otázka čtvrtá: Představte si, že se potřebujete soustředit. Na práci, na učení nebo na tvorbu. Pustíte si k tomu nějakou hudbu? A máte pro tyhle příležitosti nějaký oblíbený styl hudby, popřípadě rovnou interpreta, kapelu nebo skladatele?
Odpověď: Při práci sluch pro jistotu vypínám. Při učení taky.
U tvorby to je něco jiného. Jsou chvíle, kdy si prostě pustím cokoliv, co je po ruce (takže to může skončit klidně u Megadeth, Umbrtky nebo třeba Geezera Butlera), ale pak jsou tu speciální situace.
Karty nelžou (Mlok 2011) jsem psal u neustálého poslechu alba The Eleventh Hour od britské skupiny Magnum.
Poslední labyrint (Mlok 2012) u tandemu alb Brutal Planet a Dragontown od Alice Coopera.
Bez dotyku (snad bude tedy v Kočasu 2013) bylo celé komplet inspirováno Humanity Hour I od Scorpions.
Tohle byly tři případy, kdy jsem k tvorbě pouštěl něco pečlivě vybraného. Když ale chci primárně pustit něco, u čeho vím, že se mi u toho prostě dobře píše, sahám po tomto:
1) Jakékoliv album od Magnum. Tahle kapela vás buď vůbec nechytne nebo si ji zamilujete. Během tvorby geniální kombinace energie a poměrně klidné melodie.
2) Americká kapela Blue Öyster Cult. Na první pohled vcelku kliďárna, seskupení existuje už dost dlouho, takže v jejich repertoáru najdete vše od rock'n'rollu po heavy metal. Nejdůležitější je ale uvědomění si, že jsou kombinací absolutně pohodové hudby s naprosto šílenými texty inspirovanými horory. Často to dopadá, že tvorba poté získá podobný nádech. Na první pohled pohoda, ale nesmíte moc přemýšlet nad pozadím příběhu a různými náznaky, o co tam jde doopravdy a jaké události vedly k tomu, co právě čtete. Myslím, že když Pendleton Ward vymýšlel Adventure Time, poslouchal BÖC.
3) Vzácně americké progressive metalové seskupení Dream Theater. Ale to jen v případě psaní něčeho experimentálního. V tomto případě také funguje Mike Oldfield a mnohdy tyhle dva střídám.
4) Jdeme psát něco ujetého tím špatným směrem? Působícího drobet úchylně a možná i nechutně? The Elysium Facade. Absolutně mimo vše, co normálně poslouchám, ale když si to poslechnete pozorně, zjistíte, že podobná hudba většinou zní na pozadí u hororových pasáží počítačových her. Během poslechu jsem napsal velký kus textu, o kterém ještě nesmím mluvit.
NIKDY Gamma Ray nebo Running Wild. Přílišné tempo.
A taky mimochodem, u mě nefungují soundtracky. Beru, že hodně filmů má dobrou hudbu atd., ale ať by byla sebelepší, prostě nejsem schopen to jen tak poslouchat. Soundtracky v mém případě ne. Nechápu je a na vysvětlení se neptejte, neumím odpovědět.

No, zbytek nechám na jindy, už teď je to dost TL;DR.